Homolice

Homolice
prudký jed
v Austrálii krátí věk
V moři zrada číhá všude
homolice svůdná bude
pro zvědavé jistá smrt!

Kobra indická v domácnosti

Harmonicky žijící krásná kobra, vděčný had,

v domácnosti indické.

S dětmi si hraje, video sleduje, společnost přivítá

ten moudrý had.

Indická kobra rodinu chrání,

cítí se v bezpečí nádherný had. 

Místo věčného biflování realita a praxe v terénu

Již uvedený nadpis by měl platit pro studující humanitních a společenských věd, aby konečně poznali, jak to chodí v reálném životě, jenž je plný starostí a problémů v našem státě. Místo věčného biflování "prorežimních omáček" je třeba praxe opravdového života, jenž je okořeněn  možnostmi pomáhat lidem.

Právě praktickým směrem by se mělo reformovat humanitní a společenské školství, aby  nebylo nálepkováno tituly neužitečnosti, nepoužitelnosti a zbytečnosti. Humanitní a společenské školství se nesmí nechávat ovlivňovat zaujatou politikou veřejnoprávních médií a zaprodanými politiky.

Studující humanitních a společenských věd si vždycky musejí umět vytvořit svůj vlastní názor a pohled na problematiku okolního světa. Nelze jim vnucovat "prorežimní omáčky" a biflování; vymývání mozků v oblasti společenských a humanitních věd nepřipadá v úvahu.

Mnohem důležitější pro studující musí být praxe bez "růžových brýlí," aby naše školství a úřady netrpěly politikou zaprodaného neomarxismu.

Místo věčného biflování realita  a praxe v terénu, úřadech, školách, ústavech, věznicích, neboť reálný pohled a reálné řešení tíživých společenských problémů a situací je třeba v našem nemocném státě. 

Václav Kovalčík, Zlín

Užovka obojková v Orlové

Máme Tě rádi, užovko obojková,

neboj se, tvorečku z přírodních mokřadů.

Chtěla jsi loviti v nejbližším obchodě,

jistě jsi toužila hostinu mít.

Máme Tě rádi, užovko obojková,

neboj se, tvorečku, nádherně žít. 

Rád bych viděl náš národ jako sjednocenou a suverénní světovou velmoc

Nelíbí se mi, že nás na západě dosti podceňují, protože jsme malý národ snadno ovlivnitelný veřejnoprávními médii. Rád bych totiž viděl náš stát jako velmoc ve sjednocené a suverénní podobě v domácí i světové politice. Pro mě bude letošní 28. říjen smutný, neboť nás západ dostal do okleštěné podoby, když vítězí ve volbách politické strany, které zaprodaly a zadlužily naší zemi.

Rád bych viděl náš stát jako mocnost, která rozhoduje suverénně a zodpovědně v domácí i světové politice. To nám zatím současná politická situace nezajistí, když okleštěný český národ volí pro-imigrační a pro-kriminální politické strany.

Opravdu je mi líto těch komunistů, jak dopadli špatně v letošních komunálních a senátních volbách. Tvrdý kapitalismus v naší zemi sílí, média nám dokonce dávají najevo, že svět vstupuje do další ekonomické krize. Co je to za život, když například nebude na důchody, když se bude zvyšovat věk odchodu do důchodu, když rodiny většinové společnosti budou ztrácet sociální jistoty! Podle současného vývoje hrozí opětovné zaprodání republiky zločincům a bezohledným zlatokopům!

Ještě uvádím současné školství, které beztrestně vymývá studujícím mozky ve falešném duchu pochybné demokracie. Navíc by se měly zrušit koncesionářské poplatky, aby se zaprodaná veřejnoprávní média zbavila mamonu.

Pracovní podmínky a ohodnocení českého národa musejí být přizpůsobené moderní době 21. století, nikoliv století devatenáctému. Stejně tak i důchody starobní a invalidní, aby měli občané své jistoty a věnovali se v harmonii zodpovědné výchově dětí a mládeže.

Letošní 28. říjen, oslava národního úpadku, kdy nás ten milovaný západ považuje přímo za rozvojovou zemi. Kéž by tomu bylo jinak, a to v suverénní a velmocenské pozici našeho národa doma i ve světě.

Václav Kovalčík, Zlín

Můj imaginární sen: Václav Kovačík, Zlín

Asi jsem příliš zbohatl, měl svou vlastní rodinu, žil krásně, dokud jsem nenastoupil do nějaké podivné války.

Se svými spolubojovníky úspěšně dobývám nepřátelské území, ze zdi mažeme proti-izraelské nápisy, daří se nám osvobozovat koncentrační tábory v nějakém čase. Vracíme se na stejné místo, opět nalézáme proti-izraelské nápisy, mažeme je ze zdi, ale v tom se na nás vrhá přesila nepřátel. Jsme úplně bezmocní, vnucují nám vězeňské obleky, náš osud je zpečetěn v jednom koncentračním táboře.

Naštěstí se dostávám do zahradnické sekce, kde je plno skleníků a záhonů, ale délka pracovní doby je otřesná. V zimních měsících jsme nuceni předstírat výsadbu sazenic okurek do sněhu. Jeden dozorce nedovede rozeznat okurky od jahodníku, a tak místo okurek dáváme na záhon donesené jahodníky.

Z neznámých a tajných zdrojů cítíme, že se blíží svoboda, a tak pracujeme v nitru s nadšením, dokonce stavíme úzkou jednokolejku. Ten zimní večer je tábor pod palbou, dozorci nastupují do tramvaje, a nechávají nás napospas. Přitom netuší, že je jednokolejná tramvaj zaveze až na nepřátelské území. Dozorci koncentračního tábora vystupují z tramvaje, a ihned padají do zajetí, jsme zachráněni! V následujících dnech jsem najednou plný života, loučím se se svými spoluvězni, konečně jdu za svou rodinou.

Probíhají v novém režimu soudy a konání spravedlnosti, kdy váleční zločinci jsou za své zločiny odsouzeni k trestu smrti, do toho padají i kolaboranti zrůdného režimu. Jenže je rozsévána smrt i na nevinné občany.

Mám štěstí, že se mi podařilo uprchnout z ponurého města hrůzy, konečně se setkávám se svou rodinou, s níž putuji naším karavanem prosluněnou přírodou někam do neznáma.

Z karavanu vystupuji, abych prozkoumal okolí, neboť se ocitáme ještě na sluneční straně krajiny. 

Asi po padesáti metrech vidím stinnou zónu, do níž ze zvědavosti vstupuji. Náhle se z houští objeví piráti s mačetami, kteří mě chtějí zabít. Nejspíš jsem vstoupil na nepřátelské území, a tak utíkám, utíkám, jak to jen jde. Před sebou vidím objekt, nejspíš soudní budovu, anebo univerzitní aulu.

Snažím se jej prozkoumat, vidím několik málo lidí v černých talárech, jak spolu diskutují.

Nějaká intuice mě nutí putovat dál, tedy odcházím z budovy, svědomí mě tentokrát žene k nějaké hraniční čáře, kterou hlídají strašidelné kudlanky. Čekám v jedné houštině, až bude tma, ale intuice mě směruje, abych šel raději podél kamenné hraniční zdi. 

V tu chvíli se mi zjevila animovaná krajina nádherných a prosperujících lesů a polností. Jedno pole však působí na mě výhrůžně, konkrétně zdejší rostliny, a tak se mi vybaví imaginárně velebný popěvek: " ...luštěnice, luštěnice, luštěnice, luštěnice, luštěnice, luštěnice, luštěnice, luštěnice..."

Tohle pole mě nakonec bez újmy pustí, jenže před sebou vidím malebný zámeček, o jehož interiér se na základě své intuice zajímám.

Uvnitř mě potká nemilé překvapení, náhle se objeví agresivní čarodějnice, která drží v ruce vzácný diplom, tak se jej snažím získat, ale ten končí v zajetí ohně a prachu; čarodějnice se směje, a ihned mizí. 

V horním patře vidím třídu, kde učí hezká slečna učitelka skupinku dětí hudebnímu umění. Dveře do třídy jsou otevřené, tedy vstupuji, abych si se slečnou učitelkou popovídal. U okna však vidím zanedbaného hnědo-černého žáčka, který začíná z neznámého důvodu paralyzovat celou třídu. Cítím, že je to asi nějaká zlá magie, a tak se jej snažím vyhodit z okna, abych zachránil nevinné lidi, dokonce s ním zápasím, nakonec padám z okna sám.

Po imaginárním čase se probouzím v uvedené soudní budově, kde mě něco nepříjemného čeká, cítím to víc a víc.

Napadá mě moudrý plán, a to utéct, neboť zjišťuji, že si nejspíš studenti v černých talárech povídají, asi mají přestávku.

Ihned běžím ze soudní budovy k záhadné hranici, abych se dostal, snad do lepší země. Naštěstí nevidím žádné pohraniční kudlanky.

Konečně v jiném světě, jenž napohled připomíná šedé retro! I přesto je na něm něco divného, neboť mi připomíná dávno zapomenutý svět mého dětství. Zdá se být normálním, reálným, ale smutným.

Uličky šedé, domečky šedé, obloha šedá, snad před bouří, cesty a chodníky zaprášené. To vše připomíná nějaký odložený až odhozený svět - kdysi reálný.

Vybírám jednu uličku, možná najdu svůj původní domov v zapomenutém reálném světě, jenže se do ní řítí černé mraky, které mě do tmy pohltí. 

Snad najdu alespoň nepatrné a vzácné světélko naděje, třeba ve formě reálného a útulného domova, lepšího skutečného světa, jenž ve jménu dobra navěky bude žít.

Václav Kovalčík, Zlín

Sto let republiky = vlastizrada a okupace!

Vlastizrádně dodnes působí veřejnoprávní média a politické neziskovky rovnou na politickou objednávku. Devastace naší země pokračuje pod tlakem těchto pochybných veřejnoprávních médií a neziskovek, zároveň probíhá i devastace našeho školství, kde probíhá vymývání mozků současných studentů ze strany zmanipulovaných kantorů, kteří by se jinak neuživili, a proto dennodenně parazitují na pochybné inkluzi a šikanách.

Jsem toho názoru, že si současní "pseudo-pedagogové" nezaslouží zvyšování platů, zvyšme tedy platy dělníkům a nepedagogickým pracovníkům, zvyšme důchody starobním a invalidním důchodcům. Dále přispívejme více financí nemocným dětem, dále podporujme talentované studující, aby nedoplatili na inkluzi.

Právě současné školství produkuje přeplněné kriminály. Zároveň vlastizrádné církve nahrávají rozkladu naší země. Za chvíli tady bude vládnout Islámský stát, když si lidé dokolečka volí prohnilé politické strany typu ANO, ODS, TOP09, Starostové a nezávislí, ČSSD, Piráti, KDU-ČSL, Stranu Zelených atd.

Vždycky jsem chtěl, šířil a vyžadoval politiku slušnosti a prosperity na všech frontách ve společnosti, ale zdá se, že to nefunguje. Takovým jsem byl idealistou. 

Sice veřejnoprávní média lstivě rozebírají, proč dostala KSČM výrazně méně hlasů ve společnosti. Protože to veřejnoprávní média sama zavinila, dalo by se říci pod zahraničním tlakem. Právě Evropská unie chce rozklad V4 a vnutit nám sem migranty!

Je rok 2018, národ zradil sám sebe, křesťanská víra zradila sama sebe, všichni sebe zradili jako celek, proto ten zadlužený deficitní a rozkradený stát, národ otroků v montovnách, kteří si nedovedou udělat pořádek ve svých věcech politických a ekonomických. Náš národ je pod tlakem západu, je sužován zločinem a kriminalitou!

Bohužel prohrály strany, které proti zločinu a kriminalitě bojují a kandidují. Je rok 2018 - sto let "již zdánlivé" existence našeho národa, což už ani není pravda, když se to napíše literárně s citem.

Státní bohatství je dlouhodobě přerozdělováno špatně. To chcete, Vážení občané, znovu platit poplatky u lékaře a jiné nesmysly? Bohužel jste naletěli politickým a ekonomickým spekulantům. 

To, co teď vzniklo, je pro KSČM politické tsunami; tentokrát nesouhlasím s výrokem pana prezidenta a dalších politických představitelů, kteří bohužel podcenili, a dodnes podceňují, vážnou situaci našeho národa, kdy jde opravdu o životy a existenci původních občanů této země. 

Václav Kovalčík, Zlín