Můj odložený sen

Anotace: "O mém nedávném snu, který se mi zdál. Týká se na chvíli návratu domů z mých studií, zároveň se mi zde z pátku na sobotu zdá velmi zajímavý a poučný sen." 

Uběhl jeden z vyučovacích týdnů na jedné univerzitě. Právě se ocitám v mrazivém prosincovém čase. Absolvoval jsem dalekou zimní cestu, abych prožil víkend doma s rodinou, jen toho učení se za týden navalilo ještě více.

Ocitám před vchodovými dveřmi, které odemykám, abych se dostal do našeho bytu. Historická památka Husova sboru v Náchodě se kříží s ostravskou Kmetskou 18 - adresou mého dětství.

Kdoví jestli stihnu něco v sobotu pro tu školu a své vzdělání udělat. Je pozdní mrazivá zimní noc, a já možná zaspím následující víkendový den, a učení půjde někam do neznáma!

Zdá se mi totiž sen, že se neznámé děti při výuce hudební nauky zároveň učí potravinové soběstačnosti. Učí se, jak zužitkovat úrodu, zavařovat ovoce a zeleninu, dále různé výtečné recepty domácích jídel, i když skromných.

Jak už to bývá, asi jsem prospal, vlastně zaspal, i sobotní den, a učení a příprava na následující týden do školy šly do kytek! Co teď? Ještě zbývá neděle, kterou si nechci nechat pokazit. A co teprve pondělí?

Václav Kovalčík, Zlín

Můj čtyřkový sen

Blíží se konec druhého pololetí, a já se nacházím ve strachu z propadnutí a opakování ročníku!

Bohužel matematika mi dává víc a víc zabrat. Místní gymnázium postupně ztrácí své budovy a vybavení. Je jich stále míň a míň, neboť to všechno požírá alternativní čas.

Zároveň deštivé počasí zavlažuje okolní zahrady, jen ten pocit z propadnutí ve mně trvá.

A tak mám ze závěrečné písemné práce směšných 17 bodů ze sta. Už to prostě nedávám, jen čekám na ortel ve formě propadnutí. 

Na závěr školního roku se na mém vysvědčení objevila čtyřka z matematiky. Zázrak přišel čtyři minuty po dvanácté, tak tak jsem prolezl! Díky!

Václav Kovalčík, Zlín

Můj luzenský sen

Anotace: "O mém nedávném snu, který se mi zdál. Týká se osobního života, emigrantů, varhanického kurzu, levice i jedné nezaplacené pokuty v italské části Švýcarska atd.."

Ocitám se znovu po dlouhé době v italské části Švýcarska. Ve městě Luzenu se totiž v létě koná varhanický kurz církve. O tento kurz mám ze začátku zájem, prohlížíme si kostely, chrámy, dokonce centrum města, jenže se mi stane jedna hrozná věc. 

Cestuji starým Ikarem, náhle zjišťuji, že jsem si zapomněl koupit a označit novou jízdenku, v kapse mám jen prošlý doklad. Místní revizor kontroluje všechny cestující rychle a nemilosrdně, jako by se rychle sklízel pole lán. 

Přichází na mě řada, a já mu ukazuji svou prošlou jízdenku. Revizor mi dává najevo, že budu muset uhradit pokutu ve výši 49 Švýcarských Franků. Vystavuje mi složenku. Tak mám o radost míň, neboť je to zvláštní a potupná situace. Již asi nikdy nebudu cestovat tímhle mohutným autobusem. O varhanický kurz a nacvičování přestávám mít zájem.

Navštěvuji raději své přátele, kteří emigrovali z České republiky. Jednou nádhernou Karosou cestuji do výšin švýcarských hor. Ocitám se na jednom zámečku, kde žije můj kamarád Jindra a jeho manželka  Jindra. Oba věnovali svůj životní čas osvětě, pravdě a spravedlnosti ve světě. Oba členové KSČM, kteří emigrovali z České republiky, pořád pomáhají dalším levicovým i jiným emigrantům. Dělají velmi záslužnou činnost. Ze zámku se společně díváme do krajiny, jež vytváří v tuto chvíli spíše podzimní krásy. Připomínáme si naše doby štěstí, též životních zkoušek. Pijeme kávu, čaj, jíme jahody, maliny, borůvky a melouny. Je to nádherné setkání.

Pak se v hluboké noci vracím do Luzenu, kde raději bydlím v jedné organizaci, která rovněž emigrovala z České republiky. Tato organizace se jmenuje Centrum aktivního přátelství. Bydlím v jedné bílé venkovské věži. Na zkoušky varhanického kurzu už vůbec nechodím. Pokutu 49 Švýcarských Franků stále nestíhám za povedený Ikarus zaplatit. Opět se setkávám s hodnou paní, která také musela emigrovat. Jmenuje se Olga. Pracuje právě zde velmi obětavě, také vzpomíná, jaké to bylo v České republice. A proto jsem si udělal na zítřek plán, že se vydám následující den do centra Luzenu, abych konečně zaplatil tu hloupou pokutu za povedený Ikarus. 

Z centra se stává jedno zanedbané náměstí, jež připomíná české náměstí z 90. let 20. století. Najednou mě a další lidi poblíž nějaká mafie žene do muzea egyptských obrazů a soch. Jsme přinuceni si lehnout na zem. Pachatelům jde, jak jsem se později dozvěděl o nějaké zakleté dílo, které by mělo přivést světovou katastrofu na Zemi. Personál muzea nestačí vůbec reagovat. Zadním východem se mi podaří odplazit do bezpečí, ale to už venku začíná pršet. Opět jsem nestačil zaplatit pokutu za ten povedený Ikarus.

Situace se podobá deštivému Armagedonu. Nikdo nic nehlásí, švýcarské úřady zaspaly! A tak se snažím vysvobodit mnoho neznámých lidí, jež vidím úplně poprvé. Zároveň hovořím svou lámanou italštinou, až je mi líto, že ve svých 40 letech života jsem vůbec nezaložil rodinu, nepěstoval bohulibé harmonické vztahy s nejbližšími a rodinou. Oslovuji a varuji více a více lidí. A tak hromadně opouštějí své domovy též sympatické ženy a slečny. Asi není čas na děkování za záchranu životů. Tohle vše se podobá stěhování národů. Kalná voda se roztahuje všude, též do těžebních kráterů, a já utíkám, varuji okolní svět před katastrofou, i když jsem ještě nezaplatil pokutu za ten povedený Ikarus. Co dělají členové varhanického kurzu a církve? Co dělají emigranti různých názorů i pohledů? Co dělají teď nádherné ženy a slečny v této době? Co dělají pracovníci a lidé bohulibých organizací? Utíkají před katastrofou tak jako já.

Václav Kovalčík, Zlín

Agiho bdění: Václav Kovalčík, Zlín

Je to trošku

pravdoucí

Agi v noci

někdy bdí

Vitální má Agi chvilky

počítá drak ještěrky

Je to trošku matoucí

noční bdění Agi má

Usíná v půvab

svit

nebeských hvězdiček

Ráno se probudí

ještěr náš Agiček

nový den přivítá

tvoreček přivítá

Můj ozdravný sen

Anotace: "O mém nedávném snu, který se mi zdál, a to v souvislosti s mým pobytem v jedné ozdravovně někdy dětství. K revoluci reálně nedošlo, jen si nesu odtud špatné vzpomínky."

Již dva dny zbývají do ukončení ozdravného pobytu. Celý ten můj pobyt byl neharmonický, kde mi arogantní personál vyčítal mé chování a postoje, i když jsem se snažil vždy chovat slušně. 

Bohužel teď přichází velmi nepříznivé závěrečné hodnocení mého zdravotního stavu i chování asi pro zdravotní pojišťovnu.

Již mnohokrát jsem chtěl pobyt ukončit, raději prožít prázdniny s rodiči na chalupě v Beskydech. 

Den před ukončením pobytu dodržuji úplně striktně místní léčebná pravidla, aby se neřeklo. Těžko se budu loučit se svou věrnou kamarádkou, kterou tajně navštěvuji ve svém volném čase.

Ještě před hlavní hodinou, kdy všechno na mou osobu praskne, veškeré blbé stížnosti a poznámky, tak organizuji místní revoluci ničením zdejšího majetku. 

Všude nepořádek, nástěnky zničené, židle a jídelní stoly polámané, rozbitá okna, rozházené jídlo a pití. Rozbité vitríny s léky. Totální povodeň a kalamita v našem patře!

Mí spolu-pacienti se v tom revolučním duchu a řádění vyžívají. Konečně nějaké to dobrodružství a zábava ve jménu revoluce proti arogantnímu zdravotnímu personálu. 

Kdoví, jaké pak přijdou následky v tomhle průšvihu v ozdravném zařízení! Prozření bude asi hodně bolet, anebo se jen tak mávne rukou pro můj nezletilý věk bez trestné odpovědnosti.

Václav Kovalčík, Zlín

Můj nejistý sen před bouří

Anotace: "O mém nedávném snu, který se mi zdál. Týká se současnosti, možné budoucnosti, návratu do dětství."

Dnes jsem chtěl přijet do Prahy, abych se zúčastnil prvních seminářů na Husitské teologické fakultě. Také můj kamarád měl na stejné místo namířeno, aby zde vychutnal zdejší atmosféru, též něco zajistil kolem církevního týdeníku a nakladatelství.

Vlak projíždí krajinou, všechno bez problémů, ale najednou jsme vyvrženi do stepní krajiny, a tak se nám vzdaluje již zmíněné teologické studium nejistotou.

Podobáme se neorganizovaným aktérům neznámé stolní hry. Mladší generace nám vyčítají, že to vůbec neumíme hrát. Figurky vytvářejí a posouvají města na hracím poli.

Zároveň se ocitám ve vyčerpaném podzimu ve Slezské Ostravě na Kmetské 18, mém bydlišti v dětství, kde se jen z nejistoty mlčí. Kdoví jestli nastanou další roční období. 

To ticho je až nakažlivé nejistým čekáním před bouří. Jen Husitská teologická fakulta jest úplně vzdáleným pojmem.

Václav Kovalčík, Zlín

Můj posvátný sen

Anotace: "O mém nedávném snu, který se mi zdál. Týká se osudu církve husitské a náchodské historické památky Husova sboru a okolního lesoparku."

Ocitám se v posvátném Husově sboru v Náchodě, který jest obklopen nádherným lesoparkem, kde všechno kvete divoce. Příroda má zde opravdu své hlavní slovo, jak se patří, přesto cítím, že se blíží čas nejistot.

Jsem v historické památce, kterou na kolečkách odvážejí odpůrci naší církve. Jen já bráním místní posvátno, ale jsem i s památkou dopraven neznámo kam, na místo likvidační, anebo jiné - neznámé.

Václav Kovalčík, Zlín

Můj lázeňský sen

Anotace: "O mém nedávném snu, který se mi zdál. Týká se symbolického dobového vývoje času i společnosti."

Ocitám se v jednom lázeňském objektu, jenž je obklopen zdravou a nádhernou přírodou a krajinou. Kámen úrazu je ten, že zde panuje herní volnočasová nálada na lodě a piráty.

Moje loď chce tuto nesmyslnou hru ukončit, a tak rychle útočí na své protivníky. Vpluje do větší pirátské lodi! Není to pro mě jisté, nakonec zjistím, že jsem nezvítězil, neboť nelze tak úplně bojovat proti proudu času a doby.

Ocitám se v bývalém Husově sboru, jenž přišel o svou věž s nápisem: "Pravda vítězí!" Jen dolní část památky zůstává, je totiž přizpůsobena pro budhistické obřady.

Na zahrádce spatřím dívku, jež staví hráze proti povodním, neboť Raisovou ulicí v Náchodě protéká asijská řeka Mekong, která odnáší vše, na co přijde. 

Mnoho lidí již odjelo autobusy do vyšších sfér, jen já a dívka statečně bráníme budhistický chrám, dříve husitský, před živelnou zkázou a pohromou.

Václav Kovalčík, Zlín

Můj štědrodenní sen

Anotace: O mém nedávném snu, který se mi zdál. Týká se šťastného a ideálního propletení minulosti, současnosti a budoucnosti.

Je nádherný Štědrý den, který se podobá příjemnému jarnímu období. Se svými spolužáky a spolužačkami jsem na výletě. Putujeme nádhernou krajinou, která je plná zeleně a romantických krás na obloze. K tomu nás doprovází velmi motivující slunce svit.

Odpoledne se ocitáme v jednom baru, kde máme třídní sraz. Ten bar jest pohodlný a romantický. Panuje zde vynikající atmosféra, jak má skutečně být.

V podvečer je podlaha baru zatopena vodou, neboť venku vydatně prší. Je zde asi 30 cm vody, a my sedíme a bavíme se dál v přátelském duchu.

Místní personál pohotově uklízí následky uvedené kalamity. A tak plyne čím dál rychleji čas. Teprve si uvědomuji, že musím jít domů, neboť mí rodiče připravili štědrovečerní večeři. Jsou přece svátky vánoční.

Loučím se s kamarády a kamarádkami, přeji jim šťastné vánoční svátky a radostný vstup do nového roku plného zdraví, štěstí a ideálů. Následně putuji domů záhadnou jarní krajinou v zimním čase.

Ocitám se ve svém nádherném a romantickém bydlení. Žiji v domě, který je protkán architekturou naší bývalé chaloupky na Morávce v Beskydech a náchodského Husova sboru, zároveň na mě čekají tři spokojené agamy v teráriu. Všude zdravý vzduch a hřejivé teplo, tak akorát.

Venkovní počasí stále připomíná jarní období, nikoliv zimní. Náruč domova, souhrn šťastných vzpomínek i šťastné současnosti a budoucnosti, co víc si může milující člověk přát.

Václav Kovalčík, Zlín

Můj Sucháčkový sen

Anotace: O mém nedávném snu, který se mi zdál. Týká se mého alternativního životopisu ohledně vzdělávání a školství, vlastních existencionálních pocitů a obav ze selhání, chyb a omylů.

Návštěva i absolvování záhadného gymnázia je pro mě další výzvou, ale ne a ne se odhodlat. Je září, ze strachu a obav oddaluji již slíbenou docházku. Stále se ocitám v nejistotě, zda jít odvážnou cestou, anebo se na to rovnou, s prominutím, vykašlat.

Čas proniká babím létem, až se dostávám do období podzimních a zimních dešťů. Jednou se odhodlám jít do záhadné školy, nemohu však najít tu ideální místnost a třídu, od níž bych se odrazil ze své apatie a rezignovanosti.

Zjišťuji, že mám aktuálně před sebou buď laboratorní cvičení z fyziky, anebo chemie. Vstupuji do dveří, kde probíhá laboratorní cvičení z chemie. Ve třídě nádherné a milé dívky, až lituji, že jsem školu nenavštěvoval ihned od prvního září.

Něco je na tom divného, když laboratorní práce připomíná jakýsi podpůrný dialog. Všichni vyplňují dnešní protokol. Když si někdo neví rady, tak paní profesorka Sucháčková radí odborně a empaticky. Všude přátelská atmosféra. Proč jsem tohle gymnázium nenavštěvoval dřív? Bál jsem se totiž svých chyb a omylů!

Venku střídavý sníh a déšť, a já lítám jako ti ptáci v korunách stromů, zároveň hledím do oken gymnázia, které lépe a mnohem zodpovědněji připravuje zdejší studující na budoucí vysokoškolské studium a následnou kariéru než kdysi dávno – ani nepamatuji.

Václav Kovalčík, Zlín

Můj nezvolený sen

Anotace: "O mém nedávném snu, který se mi zdál. Týká se možná budoucí prosperity Ostravy a naší republiky, a to výskytem nekonečného výběru životních cest, zázemí, možností, oborů, technologií a inovací."

Ostrava se opět zbavila chudoby, žije v prosperitě a blahobytu, dokonce zdejší železárny připomínají žhavá slunce všemožných vědeckých objevů a inovací, takže místní již dávno netrpí krizemi hospodářskými, energetickými, zdravotními a bytovými. K tomu rozmanitá zeleň kontrastuje s nádhernými stavbami a obydlími. 

Ocitám se v jednom moderním krytém bazénu, zároveň si prohlížím tlustý katalog všemožných vysokoškolských oborů. Listuji, listuji, pořád nacházím jejich velmi inovativní a kreativní názvy. Nevím si tedy rady, do čeho jít. Všude samá nabídka, bohatý výběr a luxus. Veterinární fakulta připadá jako úvodní úvaha, ale ty ostatní profese - na ně by stačilo možná několik mých životů, abych to absolvoval.

A tak jsem úplně bezradný, neboť neznám svou budoucnost, ani budoucí kariéru i mezilidské vztahy. Ležím na okraji bazénu, usínám, příručka z mé ruky padá do vody až na jeho dno. 

Václav Kovalčík, Zlín  

Můj dezinformační sen: Václav Kovalčík, Zlín

Nastala doba, kdy občané České republiky i celého světa žijí v dosti nebezpečném trychtýři zvaném Twittárium. I já zde žiji, vnímám, že ve 21. století začíná temné období honu na čarodějnice, na nepohodlné lidi v téhle nesmyslné totalitě. 

Mám zde své bydliště, svůj reálný i virtuální prostor. Vládní Hamačik to tady chce zbavit od nějakých dezinformací. Chce zlikvidovat co nejvíce normálně uvažujících lidí.

Začíná tedy hon na nevinné, na nějaké dezinformace, jejich původce a příznivce. 

Uklízím svůj prostor, který narůstá půvabnou ovčí vlnou. A tak musím odvádět daně jako správný ovčan. Přesto zjišťuji, že mám v zóně Twittária další virtuální prostory. 

Občas se chodívám podívat na hranici totalitní zóny, za níž se nachází velké propastné údolí s nádhernou přírodou.

Při úklidu spatřím neznámého temného cizince, jenž se chystá znásilnit mou mladou a půvabnou sousedku. A tak jednám ve jménu spravedlnosti, vlastní silou uškrtím násilníka.

V osudný den probíhá soud, soudkyně a státní zástupkyně v růžových límečcích s apatií a nezájmem projednávají okolnosti nedávného případu. Situace se tedy pro mou sousedku vyvíjí úplně bledě. Je obviněna, že se nenechala znásilnit a kulturně obohatit.

V soudní místnosti je také vidět policie v SS uniformách - právě ta má za úkol od Genderové evropské unie a Hamačikova Ministerstva vnitra pozatýkat a zlikvidovat všechny autory a příznivce pravdivých informací a alternativních médií.

Václav Kovalčík, Zlín

Můj tulipánový sen: Václav Kovalčík, Zlín

Ocitám se ve škole, skleslý a s osudem smířený, sedím sám v lavici, neboť nastal konec školního roku, zároveň poslední okamžik na této škole, kterou nejen z důvodu propadnutí z matematiky opouštím, ale na základě vlastních výčitek. Jako první dostávám své vysvědčení, loučím se a odcházím. 

Ze školy a cestou jdu pomalou chůzí smutným až nostalgickým tempem, všechno kvete a zelená se, dokonce na konci června vidím z autobusové zastávky výhled na žluté tulipány. 

Nejednou spatřím, jak ke mně spěchá průvod spolužáků a spolužaček v čele s blonďatou třídní, která vždycky toužila, abych měl vyznamenání, aby se se mnou rozloučili. Vyměňujeme si pár hezkých slov, jenže autobus přijíždí, musím do něj nastoupit, abych opustil navždy kraj žlutých tulipánů, které kvetou na konci června v den mého vysvědčení. 

Zjišťuji, že mí rodiče získali malý statek, vcházím tedy do něj, v tu chvíli mě přivítal zelený leguán, jenž vycházel ze slepičího kurníku, chtěl jsem si jej rukou pohladit, ale on cupital sem a tam rovnou do interiéru za mými rodiči. Všude skvělá nálada, a my s bratrem naplánovali dobrodružný výlet na haldu, kde byl připravený stan.

Jakmile jsme přišli k našemu koženému příbytku, tak jsme slyšeli nějaké výstřely. To byli nejspíš haldoví myslivci, kteří střežili tuto zakázanou zónu.

My zanechali stan, alespoň jej zamaskovali, rozprchli se co nejdál každý zvlášť.

Já se ocitl na jednom malebném moderním mostě, nad nímž si mraky pohrávaly se sluncem. Z nebeských výšin se ozvalo: "Tak kde opět budeš studovat po letních prázdninách?"

Moje životní sny, přání a vize v církvi a národě: Václav Kovalčík, Zlín

Chci obnovit Lesopark a dění v historické památce Husova sboru v Náchodě.

Chci obnovit zdejší rostlinný ráj, dokonce jej zpestřit o nové druhy.

Rád bych zde měl hlavní, anebo vedlejší bydliště,

vždyť tvůrčí lidé musejí mít i své jistoty.

Zlínským lidem v naší církvi bych chtěl nechat postavit husitský kostel

se zázemím, které by též pomáhalo potřebným a malebné přírodě.

Též bych zde bydlel a tvořil.

Měl bych své společníky, a to ještěry, papoušky, nejedovaté hady, rybičky, želvy, obojživelníky atd.

Svým dílem a tvorbou bych pomáhal našemu národu i naší církvi, pomáhal bych zlepšit prostředí v naší zemi.

Měl bych svou harmonickou rodinu postavenou na tradičních hodnotách.

Též bych cestoval do okolního světa, kde bych čerpal zkušenosti, rád bych řídil létající talíř mimozemských technologií.

To všechno jsou sny, vize a přání nádherné osvěty, které bych rád ještě za svého života realizoval

s pomocí podobně až stejně uvažujících lidí.

Můj imaginární sen: Václav Kovačík, Zlín

Asi jsem příliš zbohatl, měl svou vlastní rodinu, žil krásně, dokud jsem nenastoupil do nějaké podivné války.

Se svými spolubojovníky úspěšně dobývám nepřátelské území, ze zdi mažeme proti-izraelské nápisy, daří se nám osvobozovat koncentrační tábory v nějakém čase. Vracíme se na stejné místo, opět nalézáme proti-izraelské nápisy, mažeme je ze zdi, ale v tom se na nás vrhá přesila nepřátel. Jsme úplně bezmocní, vnucují nám vězeňské obleky, náš osud je zpečetěn v jednom koncentračním táboře.

Naštěstí se dostávám do zahradnické sekce, kde je plno skleníků a záhonů, ale délka pracovní doby je otřesná. V zimních měsících jsme nuceni předstírat výsadbu sazenic okurek do sněhu. Jeden dozorce nedovede rozeznat okurky od jahodníku, a tak místo okurek dáváme na záhon donesené jahodníky.

Z neznámých a tajných zdrojů cítíme, že se blíží svoboda, a tak pracujeme v nitru s nadšením, dokonce stavíme úzkou jednokolejku. Ten zimní večer je tábor pod palbou, dozorci nastupují do tramvaje, a nechávají nás napospas. Přitom netuší, že je jednokolejná tramvaj zaveze až na nepřátelské území. Dozorci koncentračního tábora vystupují z tramvaje, a ihned padají do zajetí, jsme zachráněni! V následujících dnech jsem najednou plný života, loučím se se svými spoluvězni, konečně jdu za svou rodinou.

Probíhají v novém režimu soudy a konání spravedlnosti, kdy váleční zločinci jsou za své zločiny odsouzeni k trestu smrti, do toho padají i kolaboranti zrůdného režimu. Jenže je rozsévána smrt i na nevinné občany.

Mám štěstí, že se mi podařilo uprchnout z ponurého města hrůzy, konečně se setkávám se svou rodinou, s níž putuji naším karavanem prosluněnou přírodou někam do neznáma.

Z karavanu vystupuji, abych prozkoumal okolí, neboť se ocitáme ještě na sluneční straně krajiny. 

Asi po padesáti metrech vidím stinnou zónu, do níž ze zvědavosti vstupuji. Náhle se z houští objeví piráti s mačetami, kteří mě chtějí zabít. Nejspíš jsem vstoupil na nepřátelské území, a tak utíkám, utíkám, jak to jen jde. Před sebou vidím objekt, nejspíš soudní budovu, anebo univerzitní aulu.

Snažím se jej prozkoumat, vidím několik málo lidí v černých talárech, jak spolu diskutují.

Nějaká intuice mě nutí putovat dál, tedy odcházím z budovy, svědomí mě tentokrát žene k nějaké hraniční čáře, kterou hlídají strašidelné kudlanky. Čekám v jedné houštině, až bude tma, ale intuice mě směruje, abych šel raději podél kamenné hraniční zdi. 

V tu chvíli se mi zjevila animovaná krajina nádherných a prosperujících lesů a polností. Jedno pole však působí na mě výhrůžně, konkrétně zdejší rostliny, a tak se mi vybaví imaginárně velebný popěvek: " ...luštěnice, luštěnice, luštěnice, luštěnice, luštěnice, luštěnice, luštěnice, luštěnice..."

Tohle pole mě nakonec bez újmy pustí, jenže před sebou vidím malebný zámeček, o jehož interiér se na základě své intuice zajímám.

Uvnitř mě potká nemilé překvapení, náhle se objeví agresivní čarodějnice, která drží v ruce vzácný diplom, tak se jej snažím získat, ale ten končí v zajetí ohně a prachu; čarodějnice se směje, a ihned mizí. 

V horním patře vidím třídu, kde učí hezká slečna učitelka skupinku dětí hudebnímu umění. Dveře do třídy jsou otevřené, tedy vstupuji, abych si se slečnou učitelkou popovídal. U okna však vidím zanedbaného hnědo-černého žáčka, který začíná z neznámého důvodu paralyzovat celou třídu. Cítím, že je to asi nějaká zlá magie, a tak se jej snažím vyhodit z okna, abych zachránil nevinné lidi, dokonce s ním zápasím, nakonec padám z okna sám.

Po imaginárním čase se probouzím v uvedené soudní budově, kde mě něco nepříjemného čeká, cítím to víc a víc.

Napadá mě moudrý plán, a to utéct, neboť zjišťuji, že si nejspíš studenti v černých talárech povídají, asi mají přestávku.

Ihned běžím ze soudní budovy k záhadné hranici, abych se dostal, snad do lepší země. Naštěstí nevidím žádné pohraniční kudlanky.

Konečně v jiném světě, jenž napohled připomíná šedé retro! I přesto je na něm něco divného, neboť mi připomíná dávno zapomenutý svět mého dětství. Zdá se být normálním, reálným, ale smutným.

Uličky šedé, domečky šedé, obloha šedá, snad před bouří, cesty a chodníky zaprášené. To vše připomíná nějaký odložený až odhozený svět - kdysi reálný.

Vybírám jednu uličku, možná najdu svůj původní domov v zapomenutém reálném světě, jenže se do ní řítí černé mraky, které mě do tmy pohltí. 

Snad najdu alespoň nepatrné a vzácné světélko naděje, třeba ve formě reálného a útulného domova, lepšího skutečného světa, jenž ve jménu dobra navěky bude žít.

Václav Kovalčík, Zlín

Můj slovenský sen

Anotace: O mém nedávném snu, který se mi zdál. Týká se mezinárodních vztahů, lásky na první pohled a fantazie.

Jsme ve válce proti neznámým silám. Stoupáme do zarostlého kopce. Střílíme na neznámého nepřítele, jenž se vůbec neobjevuje. Docházejí nám náboje, a tak se společně kutálíme z české strany na stranu slovenskou!

Nacházíme starý vrak, v němž sedí svůdné slovenské slečny. A tak zapomínáme na válečný konflikt proti záhadným silám. Seznamujeme se, jde nám to báječně. Nebezpečí již nehrozí, nýbrž věčný mír a pokoj nastává.

Václav Kovalčík

Varhany

starší i moderní skupiny tónů

záhadné akordy

kombinace skromné i nelehké

varhany znějící v památných chrámech

duchovních prostorách

kde přebývá tajemství v posvátnu nejvyšší

všem lidem nejbližší

královský nástroj rozvlní ticho

představí své báječnou hrou

jen poslechněme dědictví

klasiků minulých klasiků současných

toť kompozice vzácných dnů

když do okolí vchází sen

preludií nádherných