Krajina: Václav Kovalčík, duben 2026

 

Mlha nad zemí: Václav Kovalčík, Zlín

nad polní zemí

mlha se vlní

prosinec mlží

v Adventu svěží

nad polní zemí

zimní čas

kolébá

Abstrakce juky krátkolisté (Yucca brevifolia): Václav Kovalčík, Zlín

 

Gekon v krajině (téma a variace): Václav Kovalčík, listopad 2023, Zlín

 

Kaktus a krajina (variace): Václav Kovalčík, Zlín

 

Abstraktní krajina: Václav Kovalčík, Zlín

 

Zemědělská krajina: Václav Kovalčík, Zlín

 

Dnešní krajina z pouti: Václav Kovalčík, květen 2023

 

Iluze mraků

Mraky hory tvoří

iluze se dvoří

Mraky hory tají

fantasy dnes v ráji

Nebesa

v pondělí

pohoří

vrcholí

daleko výš

v mlhavou skrýš!

Na Vánoce i po Vánocích: Václav Kovalčík, Zlín

Napadl nevěstin bělostný sníh

Silnice chodníky ulice bílé

stromy a keře zdobící 

Vánoční umění 

přímo až mrazí!

Ruch sídel měst zavládne nám

ničící posypem výfuky 

tající chrám!

Nový Rok

zimní 

lednová scéna

možná se navrátí ledová změna

anebo jarní styl zrození

ptactva zpěv rozezní

květenu probudí

život i čas

Podobenství o agamách vousatých: Václav Kovalčík, Zlín

V daleké horké Austrálii byl jsem poutníkem

zabloudil já v krajině vznešených agam vousatých

Již jsem nemohl putovat a žít

v letargiích často já se ocital

v úkrytech a jeskyních

Agamy vousaté myslely na mě

nosily mi cvrčky kobylky i rosu v tlamičkách svých

Rády se mnou pobývaly 

měly o mě starost péči velikou

A já přežil díky nim

na nohy se opět postavil

v krajině horké australské 

s nádhernými ještěry a ještěrkami

v přátelství a harmonii žil

navěky napořád

Léto: Václav Kovalčík, Zlín

Nejsou zde v ulicích českých a moravských

i když by mohli být ještěři stateční

leguáni zelení na tropy vždy stavění

V misce se koupe Agamečka moje

jen jedno světélko v teráriu svit

třicet stupňů stále má

ještěrka má vousatá

Proč nemáme vlastní moře

ve státě tropickém

pásma mírného?

Jistě by pomohlo přírodě nám

v pohodě prožívat nádherné léto

Třeba lužní lesy nížiny

dřevin prales výšiny

řek i jezer krajina

idylku mou vzpomíná

Jsme jen malý malý stát

ve vyprahlé poloze

kolony se ženou dál

Politici zničili

biosféru zemský ráj!

Můj imaginární sen: Václav Kovačík, Zlín

Asi jsem příliš zbohatl, měl svou vlastní rodinu, žil krásně, dokud jsem nenastoupil do nějaké podivné války.

Se svými spolubojovníky úspěšně dobývám nepřátelské území, ze zdi mažeme proti-izraelské nápisy, daří se nám osvobozovat koncentrační tábory v nějakém čase. Vracíme se na stejné místo, opět nalézáme proti-izraelské nápisy, mažeme je ze zdi, ale v tom se na nás vrhá přesila nepřátel. Jsme úplně bezmocní, vnucují nám vězeňské obleky, náš osud je zpečetěn v jednom koncentračním táboře.

Naštěstí se dostávám do zahradnické sekce, kde je plno skleníků a záhonů, ale délka pracovní doby je otřesná. V zimních měsících jsme nuceni předstírat výsadbu sazenic okurek do sněhu. Jeden dozorce nedovede rozeznat okurky od jahodníku, a tak místo okurek dáváme na záhon donesené jahodníky.

Z neznámých a tajných zdrojů cítíme, že se blíží svoboda, a tak pracujeme v nitru s nadšením, dokonce stavíme úzkou jednokolejku. Ten zimní večer je tábor pod palbou, dozorci nastupují do tramvaje, a nechávají nás napospas. Přitom netuší, že je jednokolejná tramvaj zaveze až na nepřátelské území. Dozorci koncentračního tábora vystupují z tramvaje, a ihned padají do zajetí, jsme zachráněni! V následujících dnech jsem najednou plný života, loučím se se svými spoluvězni, konečně jdu za svou rodinou.

Probíhají v novém režimu soudy a konání spravedlnosti, kdy váleční zločinci jsou za své zločiny odsouzeni k trestu smrti, do toho padají i kolaboranti zrůdného režimu. Jenže je rozsévána smrt i na nevinné občany.

Mám štěstí, že se mi podařilo uprchnout z ponurého města hrůzy, konečně se setkávám se svou rodinou, s níž putuji naším karavanem prosluněnou přírodou někam do neznáma.

Z karavanu vystupuji, abych prozkoumal okolí, neboť se ocitáme ještě na sluneční straně krajiny. 

Asi po padesáti metrech vidím stinnou zónu, do níž ze zvědavosti vstupuji. Náhle se z houští objeví piráti s mačetami, kteří mě chtějí zabít. Nejspíš jsem vstoupil na nepřátelské území, a tak utíkám, utíkám, jak to jen jde. Před sebou vidím objekt, nejspíš soudní budovu, anebo univerzitní aulu.

Snažím se jej prozkoumat, vidím několik málo lidí v černých talárech, jak spolu diskutují.

Nějaká intuice mě nutí putovat dál, tedy odcházím z budovy, svědomí mě tentokrát žene k nějaké hraniční čáře, kterou hlídají strašidelné kudlanky. Čekám v jedné houštině, až bude tma, ale intuice mě směruje, abych šel raději podél kamenné hraniční zdi. 

V tu chvíli se mi zjevila animovaná krajina nádherných a prosperujících lesů a polností. Jedno pole však působí na mě výhrůžně, konkrétně zdejší rostliny, a tak se mi vybaví imaginárně velebný popěvek: " ...luštěnice, luštěnice, luštěnice, luštěnice, luštěnice, luštěnice, luštěnice, luštěnice..."

Tohle pole mě nakonec bez újmy pustí, jenže před sebou vidím malebný zámeček, o jehož interiér se na základě své intuice zajímám.

Uvnitř mě potká nemilé překvapení, náhle se objeví agresivní čarodějnice, která drží v ruce vzácný diplom, tak se jej snažím získat, ale ten končí v zajetí ohně a prachu; čarodějnice se směje, a ihned mizí. 

V horním patře vidím třídu, kde učí hezká slečna učitelka skupinku dětí hudebnímu umění. Dveře do třídy jsou otevřené, tedy vstupuji, abych si se slečnou učitelkou popovídal. U okna však vidím zanedbaného hnědo-černého žáčka, který začíná z neznámého důvodu paralyzovat celou třídu. Cítím, že je to asi nějaká zlá magie, a tak se jej snažím vyhodit z okna, abych zachránil nevinné lidi, dokonce s ním zápasím, nakonec padám z okna sám.

Po imaginárním čase se probouzím v uvedené soudní budově, kde mě něco nepříjemného čeká, cítím to víc a víc.

Napadá mě moudrý plán, a to utéct, neboť zjišťuji, že si nejspíš studenti v černých talárech povídají, asi mají přestávku.

Ihned běžím ze soudní budovy k záhadné hranici, abych se dostal, snad do lepší země. Naštěstí nevidím žádné pohraniční kudlanky.

Konečně v jiném světě, jenž napohled připomíná šedé retro! I přesto je na něm něco divného, neboť mi připomíná dávno zapomenutý svět mého dětství. Zdá se být normálním, reálným, ale smutným.

Uličky šedé, domečky šedé, obloha šedá, snad před bouří, cesty a chodníky zaprášené. To vše připomíná nějaký odložený až odhozený svět - kdysi reálný.

Vybírám jednu uličku, možná najdu svůj původní domov v zapomenutém reálném světě, jenže se do ní řítí černé mraky, které mě do tmy pohltí. 

Snad najdu alespoň nepatrné a vzácné světélko naděje, třeba ve formě reálného a útulného domova, lepšího skutečného světa, jenž ve jménu dobra navěky bude žít.

Václav Kovalčík, Zlín

Zimní slunce: Václav Kovalčík

Zimní slunce, scéna ledu, i v lednu myslí na koledu,

pokračuje chladný plaz, jenž krajinkou ohýbá.

Plenér tmoucí, lesy temné, černají se tóny věrné, 

usedají, zvoní svah.

Slabě hřeje, radost seje, toť spící kotouč, svit, naděje...