Asi jsem příliš zbohatl, měl svou vlastní rodinu, žil krásně, dokud jsem nenastoupil do nějaké podivné války.
Se svými spolubojovníky úspěšně dobývám nepřátelské území, ze zdi mažeme proti-izraelské nápisy, daří se nám osvobozovat koncentrační tábory v nějakém čase. Vracíme se na stejné místo, opět nalézáme proti-izraelské nápisy, mažeme je ze zdi, ale v tom se na nás vrhá přesila nepřátel. Jsme úplně bezmocní, vnucují nám vězeňské obleky, náš osud je zpečetěn v jednom koncentračním táboře.
Naštěstí se dostávám do zahradnické sekce, kde je plno skleníků a záhonů, ale délka pracovní doby je otřesná. V zimních měsících jsme nuceni předstírat výsadbu sazenic okurek do sněhu. Jeden dozorce nedovede rozeznat okurky od jahodníku, a tak místo okurek dáváme na záhon donesené jahodníky.
Z neznámých a tajných zdrojů cítíme, že se blíží svoboda, a tak pracujeme v nitru s nadšením, dokonce stavíme úzkou jednokolejku. Ten zimní večer je tábor pod palbou, dozorci nastupují do tramvaje, a nechávají nás napospas. Přitom netuší, že je jednokolejná tramvaj zaveze až na nepřátelské území. Dozorci koncentračního tábora vystupují z tramvaje, a ihned padají do zajetí, jsme zachráněni! V následujících dnech jsem najednou plný života, loučím se se svými spoluvězni, konečně jdu za svou rodinou.
Probíhají v novém režimu soudy a konání spravedlnosti, kdy váleční zločinci jsou za své zločiny odsouzeni k trestu smrti, do toho padají i kolaboranti zrůdného režimu. Jenže je rozsévána smrt i na nevinné občany.
Mám štěstí, že se mi podařilo uprchnout z ponurého města hrůzy, konečně se setkávám se svou rodinou, s níž putuji naším karavanem prosluněnou přírodou někam do neznáma.
Z karavanu vystupuji, abych prozkoumal okolí, neboť se ocitáme ještě na sluneční straně krajiny.
Asi po padesáti metrech vidím stinnou zónu, do níž ze zvědavosti vstupuji. Náhle se z houští objeví piráti s mačetami, kteří mě chtějí zabít. Nejspíš jsem vstoupil na nepřátelské území, a tak utíkám, utíkám, jak to jen jde. Před sebou vidím objekt, nejspíš soudní budovu, anebo univerzitní aulu.
Snažím se jej prozkoumat, vidím několik málo lidí v černých talárech, jak spolu diskutují.
Nějaká intuice mě nutí putovat dál, tedy odcházím z budovy, svědomí mě tentokrát žene k nějaké hraniční čáře, kterou hlídají strašidelné kudlanky. Čekám v jedné houštině, až bude tma, ale intuice mě směruje, abych šel raději podél kamenné hraniční zdi.
V tu chvíli se mi zjevila animovaná krajina nádherných a prosperujících lesů a polností. Jedno pole však působí na mě výhrůžně, konkrétně zdejší rostliny, a tak se mi vybaví imaginárně velebný popěvek: " ...luštěnice, luštěnice, luštěnice, luštěnice, luštěnice, luštěnice, luštěnice, luštěnice..."
Tohle pole mě nakonec bez újmy pustí, jenže před sebou vidím malebný zámeček, o jehož interiér se na základě své intuice zajímám.
Uvnitř mě potká nemilé překvapení, náhle se objeví agresivní čarodějnice, která drží v ruce vzácný diplom, tak se jej snažím získat, ale ten končí v zajetí ohně a prachu; čarodějnice se směje, a ihned mizí.
V horním patře vidím třídu, kde učí hezká slečna učitelka skupinku dětí hudebnímu umění. Dveře do třídy jsou otevřené, tedy vstupuji, abych si se slečnou učitelkou popovídal. U okna však vidím zanedbaného hnědo-černého žáčka, který začíná z neznámého důvodu paralyzovat celou třídu. Cítím, že je to asi nějaká zlá magie, a tak se jej snažím vyhodit z okna, abych zachránil nevinné lidi, dokonce s ním zápasím, nakonec padám z okna sám.
Po imaginárním čase se probouzím v uvedené soudní budově, kde mě něco nepříjemného čeká, cítím to víc a víc.
Napadá mě moudrý plán, a to utéct, neboť zjišťuji, že si nejspíš studenti v černých talárech povídají, asi mají přestávku.
Ihned běžím ze soudní budovy k záhadné hranici, abych se dostal, snad do lepší země. Naštěstí nevidím žádné pohraniční kudlanky.
Konečně v jiném světě, jenž napohled připomíná šedé retro! I přesto je na něm něco divného, neboť mi připomíná dávno zapomenutý svět mého dětství. Zdá se být normálním, reálným, ale smutným.
Uličky šedé, domečky šedé, obloha šedá, snad před bouří, cesty a chodníky zaprášené. To vše připomíná nějaký odložený až odhozený svět - kdysi reálný.
Vybírám jednu uličku, možná najdu svůj původní domov v zapomenutém reálném světě, jenže se do ní řítí černé mraky, které mě do tmy pohltí.
Snad najdu alespoň nepatrné a vzácné světélko naděje, třeba ve formě reálného a útulného domova, lepšího skutečného světa, jenž ve jménu dobra navěky bude žít.
Václav Kovalčík, Zlín
