Hadí uštknutí,
toť vážná tematika Evropy, Asie, Afriky, Ameriky, Austrálie a Oceánie, přitom
by k řešení a léčení těchto případů stačilo zkoumat i to, jak to řeší
domorodí obyvatelé daných zemí, jaké živočišné a rostlinné protijedy jsou u
nich osvědčené.
Myslím si, že
by měla současná věda zapracovat na tzv. animistických a přírodních receptech
místních domorodců, potom to intenzívně vnést do moderní vědy. Již uvedená
tematika mě napadla, neboť jsem zděšen ze zpráv, že je prý farmaceuticky
nepopulární vyvíjet a aplikovat protijedy. To nejsou jen jedovatí hadi, ale
široká škála jedovatých rostlin, živočichů a hub.
Aby bylo léčení
zejména hadích uštknutí mnohem dostupnější v rozvojových zemích, tak musí
věda sbírat údaje o již zmíněných animistických a přírodních léčivech, od toho
se musí současná lékařská věda odrazit, ale opět zprávy hovoří o tom, že je prý
jednodušší z hlediska trhu výrobu a aplikaci protijedů rovnou „zabalit.“
Jak k tomu
přijdou místní obyvatelé, kteří se často setkávají s hadími uštknutími!?
Představte si, že turisticky navštívíte příslušnou chudou zemi, a stane se vám
tenhle vážný úraz smrtelného setkání. Pokud však zůstanete bez pomoci, nemáte
téměř šanci přežít, nezbývá vám než odpočítávat poslední okamžiky svého života,
zahynete, vlastně „chcípnete.“
Také je ve vědě
třeba zabývat se etologií jedovatých zvířat, neboť znalost jejich chování
mnohdy předchází smrtelným incidentům.
Na závěr platí
využívat v lékařské vědě místní přírodní zdroje, léčiva a receptury
rozvojových zemí mnohdy zapomenuté, pokračovat v prohlubování vývoje výroby
protijedů, zároveň mapovat chování jedovatých živočichů, aby se mnohdy předešlo
těmto smrtelným incidentům. Možná ubude lhostejnosti, povrchnosti a apatie velkých
farmaceutických koncernů v tematice snadné výroby, distribuce a aplikace
nejen hadích protijedů v rozvojovém světě.
Václav
Kovalčík, Zlín
