Jednoho krásného
dne jdu navštívit svůj bývalý domov ve Slezské Ostravě poblíž husitského
kostela. Též vcházím na místní zahradu, o niž jsem se za svého dětství staral.
Právě zde rostou kouzelné rostliny s obrovskými fialovými květy. Tuto
neobvyklou krásu si chci vyfotit, a tak umělecky tvořím, aby si kritici mohli
tradičně smlsnout. Dokonce navštěvuji farní kancelář, kde jsem samozřejmě vítán.
Poté vyjíždím novým výtahem nahoru, ale má to jeden háček, neboť jest naše
patro naprosto rozbombardované. Do našeho bývalého bytu se nedá vůbec vejít,
protože hrozí osobní i materiální zřícení! Svůj bývalý domov s nostalgií opouštím.
Náhle se ocitám
v moderním gymnáziu 21. století, kde mám z neznámého důvodu dokončit
poslední ročník, i když jsem dávno již vystudoval. Vcházím tedy dovnitř,
všechno jest super zařízené. Studenti řeší své úkoly a problémy na celoplošném
internetu. Marně, ach marně hledám oktávu. Bloudím zde jak bludný Holanďan!
Objevuji několik skvěle vybavených vědeckých laboratoří. Prostor gymnázia je
snad nekonečně obrovský!
Úplně ztrácím
orientaci – nemohu odsud vyjít! Najednou nacházím své dávno oznámkované
protokoly z biologie a chemie – jedna, dvě, jedna lomeno pět, dvě mínus,
čtyři, natrhnutá stránka rozzuřenou kantorkou, opravený příklad atd. Docela se
bavím, až je mi smutno, jak to všechno rychle uběhlo!
Václav
Kovalčík
