Naše třída je
najednou supermoderní. Jen já sedím v zadní lavici na pravé straně u
dveří. Uprostřed učebny stojí skleněná výloha, která připomíná moderní
nástěnku. Náhle zjišťuji, že nemám úkol z matematiky! Můj sešit je plný
básní, jež čekají na přepis a publikování, přesto mí spolužáci chtějí, abych
jim poezii ukázal, a tak má dílka směřují dopředu a zase zpátky.
Právě chci
vyřešit matematický úkol, ale již je pozdě, neboť do třídy přichází obávaná
vyučující. Budu se jí muset nejspíš omluvit. Na mě se však dívají spolužačky v pokročilém
věku. Jsou zvědavé, jak situace dopadne.
Předsedou našeho společenství už nejsem já. To jsem si dávno uvědomil,
když sedím úplně vzadu přímo v nezájmu a opovržení.
Při rekonstrukci
uvedené místnosti napomohla mafie – známost jednoho spolužáka! A proto nic
jiného nezbývá než se rovnou pomodlit a přežívat v nepříjemném zapomnění
dál. Konkurenční boj zvítězil, i když byl vlastně podpásovým.
Václav Kovalčík
Žádné komentáře:
Okomentovat