Na louce kameny
výstražné znamení
vyhřívá se zmije ráda
proto tehdy měli
mí rodiče strach
aby mě neuštknul
ten klikatý had
Kdyby se to věru stalo
rychlá pomoc
času málo!
Na louce kameny
výstražné znamení
vyhřívá se zmije ráda
proto tehdy měli
mí rodiče strach
aby mě neuštknul
ten klikatý had
Kdyby se to věru stalo
rychlá pomoc
času málo!
Anotace: "Mnozí žáci a studenti se mnohdy obávají vnést dotaz na něco, mají asi strach a trému, anebo z jiných důvodů, často tragických až patologických."
Kdysi dávno jsme v našem dětském věku navštívili hvězdárnu a planetárium. Zhlédli nádherné snímky vesmírných planet, souhvězdí a galaxií. Místní zaměstnanci nám vyprávěli o pokročilé vědě a technice. Ukázali nám zdejší přístroje a vybavení.
Všechno příjemné, ale děti se polohlasitě bavily, byly mírně až středně nezvladatelné. Jen já jsem tu krásu vesmíru vnímal, a plnými doušky naslouchal každému slovu přednášejících pracovníků hvězdárny a planetária. Pak to skončilo, a nastalo zúčtování. "Máte nějaké dotazy?" Zeptala se jedna přednášející. Všichni mlčeli, báli se zeptat na něco, mezi dětmi strach z posměchu a šikany ze strany ostatních spolužáků!
Nastalo a trvalo dlouhé hrobové ticho! Paní profesorka fyziky Junová zadala všem napsat referát, o čem se prostě tady ty bojácné a zlobivé děti dozvěděly. Též já spadl do náruče strachu zeptat se na něco ohledně vesmíru, i když jsem byl hodný a vnímavý. Byl to možná domácí úkol přínosný, ale strávit nad tím doma následující celé odpoledne a večer po vyučování se mi opravdu nechtělo! A proto platí moudrý výrok: Líná huba, žádné dotazy, referát pro všechny úplně jistý.
A proto kolektivní vina dokáže být "sviňa!"
Václav Kovalčík, Zlín