Můj "propadlírnový" sen

Anotace: "O mém nedávném snu, který se mi zdál. Týká se školství a vzdělávání, též alternativního vlastního osudu."

Jest podvečer před prvním zářím, a já se ocitám v osvětlené kuchyni, kterou obdařily paprsky zapadajícího slunce. Paprsky letní se odrážejí od sklenic zavařeného ovoce a zeleniny. Zásob je opravdu hodně, k tomu harmonie, romance, nostalgie a nálada smíření.

Ocitám se zde před osudovým okamžikem zopakovat si vyšší část studia víceletého gymnázia, neboť jsem neudělal test z analytické geometrie. Paradoxem je, že jsem kdysi dávno odmaturoval, dokonce vystudoval univerzitu, ale to už je minulost, dávno zapomenutá pravda pojídána nemilosrdným časem.

Ve své mysli detailně analyzuji, jaký asi bude nový kolektiv spolužáků a spolužaček. Dlouho odkládám nápravnou školní docházku.

Ocitám se tedy v jednom kolejním pokoji, jenž se podobá holobytu, a to s lidmi, kteří mají podobnou zkušenost z propadnutí. Ne nadarmo se mu říká "propadlírna." 

Zdejší jsou mladší než já. Raději zůstávají "v jistém" holobytu, než aby statečně a odhodlaně opakovali ročník na gymnáziu. Spolu si povídáme jen tak o životě, jak to vidíme, co nás asi čeká apod.

Už mě to přestává bavit, a tak definitivně odcházím z holobytu, abych mohl svou chybu úspěšně napravit, jenže jsem zmeškal několik dnů od začátku školního roku. 

Vcházím do pracovny ředitele gymnázia, abych mu sdělil své rozhodnutí setrvat na škole. Moc nebyl ze mě nadšen, byl dost arogantní a neústupný, dokonce mě vyhnal ze své pracovny.

Pak vcházím do kabinetu českého jazyka a literatury, jen tam mají zatím se mnou soucit. Dokonce mi napsali omluvenku pro nepříjemného ředitele školy. Mám skutečné štěstí v neštěstí.

Pořád se ve mně promítají představy o budoucích spolužácích a spolužačkách, až se jako starý těžce zkoušený člověk stydím navrátit do dřívějších let.

Mám spoustu rad do života, jež jsem získal z kabinetu českého jazyka a literatury. Hledám učebnu septimy, ale nemohu ji vůbec najít, až mi jedna mladá profesorka ukáže ten správný směr. Konečně brána s velkým nápisem VII B!

Vcházím dovnitř. Panuje zde velmi bujará nálada hospodského typu. Učebna se podobá anglickému pohostinství. Spolužáci a spolužačky mého věku, žádní mladí lidé, takže se mé představy úplně rozplynuly jako vždycky. Místní přátelské společenství se nestresuje a nestará. 

Čepuje se zde lahodné pivo, kouří kubánské doutníky. Maturita - nematurita, přesto cítím, že společně dokážeme svými znalostmi a schopnostmi oslnit jakoukoliv komisi, i toho arogantního a nepříjemného ředitele.

Václav Kovalčík, Zlín

Současné vzdělávání je znehodnoceno! Václav Kovalčík, Zlín

Aféry kolem akademických titulů a státních maturit z našeho vzdělávacího systému dělají  znehodnocený paskvil, což poškozuje studující, vyučující a náš stát. To všechno vzniklo z chybného přesvědčení, že řemeslo a učební obor smrdí, tak se mnoho lidí hrnulo na maturitní obory jen z důvodu získání perspektivního povolání, ale pak došlo k masové kumulaci, a tak se stala i maturita devalvovaným (znehodnoceným) stupněm vzdělání, když připočítáme podvody a nešvary vzdělávacího systému. 

Taktéž se akademické tituly  potýkají s devalvací (znehodnocením). Celkově je znehodnoceno: bez kvalifikace, s řemeslem, s maturitou, s akademickým titulem, právě ty příslušné diplomy v dnešní době mohou absolventi devalvovaného vzdělávacího systému "rovnou spálit!"

Již uvedený stav našeho školství v rozkladu nás vůbec netěší, neboť nezbývá nic jiného než stále přihlížet expandujícímu marasmu. Ideální by bylo se nepovyšovat, ani neponižovat ve vzdělávací a pracovní sféře. Školství by mělo být motivováno pro šťastný život a prosperující stát, též musí být spravedlivé.

Nejedná se o plané řeči, ale dokonalosti mistra, který zodpovědně vzdělává své žáky k dokonalosti. Možnost vybrat si obor k obrazu a talentu svému by měla být samozřejmostí. Základní školství  musí naučit žáka - podle J. A. Komenského, číst, psát počítat, čestným a poctivým být. 

To střední by mělo rozvíjet hlubší chápání humanitní a přírodovědecké, vysoké (univerzitní) pak ještě hlubší chápání humanitní a přírodovědecké, což se rovná konkrétnímu směru. Učební obor, případně maturitní, univerzitní by měl místo hyper-přehnaného biflování zajistit výrazný díl praxe v daném oboru.

A teď bych se chtěl vyjádřit k těm státním maturitám, které je třeba reformovat. Měly by obsahovat většinu praktických "potřebných" úloh ze života, maturanti by si vybrali cizí jazyk, anebo matematiku. Z českého jazyka by psali opět praktické "potřebné"  úlohy + slohovou práci na zadané téma. 

Ústní zkouška by byla ze stanovených předmětů a zvolených předmětů. Zkoušky ústní a písemné by hodnotili přísedící z daného kraje, slohovou práci vyučující z českého jazyka dané střední školy.

U oborových středních škol, učilišť, konzervatoří by maturita byla přizpůsobena vzdělávacímu směru. Možný by byl i učební směr zakončený praktickou učební zkouškou, kde by se počítalo ihned s nástupem do zaměstnání.

Často se setkáváme s národním problémem českých podprůměrných mezd v Evropské unii, který je třeba uměle vyřešit a narovnat do evropské výše, aby to naše vzdělávání nebylo již devalvováno (znehodnocené), ale abychom byli hrdí na svou vzkvétající zemi i vlastní životy - individuálně i společně.

Václav Kovalčík, Zlín

Můj olověný sen

Anotace: O mém nedávném snu, který se mi zdál. Týká se školství, mezilidských vztahů a fantazie.

Jsem doma v jednom velkoměstě. Je ráno, a já musím pospíchat do školy, i když jsem neudělal maturitu. Beru na sebe co nejvíc věcí, abych na nic nezapomněl. Stále hledám, ale ručičky hodin již ukazují půl osmé a pět minut. Jsem naprosto zoufalý - ve mně převládá chaos z neudělané maturity.

Konečně vycházím ven, náhle zjišťuji, že nemám jízdenku na městskou dopravu. A tak se snažím zavolat svým rodičům, ale z toho vyjde volání o pomoc. Naštvaní hasiči prohledávají okolí. Naštěstí jsem unikl pořádné ostudě!

Procházím městem, zničehonic mě nohy tíží. Podobají se olověnému závaží. Jen abych stihl školu, spěchám dál.

V tu chvíli potkávám spolužáky, kteří mě vedou na jedno místo, kde je všechno noblesně připraveno. Mnoho studentů a profesorů se shromáždilo v temné hodince  - při slavnosti, v níž hoří svíce. Vidím známé tváře tvářící se harmonicky a láskyplně.

Chci odejít, protože jsem neuspěl. Vysvětluji spolužákům, že jsem se často do všeho pletl. Bylo to dokonce v mé povaze.  Mám prý zůstat a slavit. Všichni najednou chápou mé počínání. Je to divné setkání, vždyť jsem byl tajemně překvapen, i když pobývám ve svém životě někde jinde.

 
Václav Kovalčík